Zápisník skeptické šarlatánky
Aktuální astrologické glosy k zajímavým atronomickým událostem najdete v sekci „Novinky“ v liště napravo.
AstroporadnaMira - Astrologie naslepo
Tyto stránky mohou posloužit jako průvodce.
Pokud hledáte rezervy schopností, jestli chcete vědět, proč se opětovně dostáváte do konfliktů, narážíte na obdobné typy lidí, nebo hledáte příčinu, co děláte špatně, jestli jste vyčerpali běžné způsoby pomoci u rodiny, přátel či psychologických poraden, ještě stále se nabízí další možnosti. Jednou z nich je astrologická analýza Vaší osobnosti.
Vadí-li Vám přídech tajemna, do kterého se protagonisté metafyzických disciplín halí, tato poradna Vám ukáže, že to jde i jinak. Výhoda astrologie oproti jiným šarlatánským metodám tkví v tom, že se astrolog se může opřít o prověřené teoretické zdroje (klasické učebnice, ve kterých jsou uvedena pravidla výkladu, a způsoby, jak si informace z hosroskopu skládat do souvislostí), a teprve v následně může výklad obohatit o moderní "vymyšlenosti" a použít při výkladu i psychologické metody zpracované Jungem, Grofem a dalšími.
Zvídavý člověk má příležitost pochopit, v jaké oblasti si komplikuje život a proč a proč, a co se s tím dá dělat, přičemž nástrojem tohoto poznání je astrologie a interpretem je astrolog.
Co je to horoskop "naslepo":
Pro sebepoznávání je nejlepší individuálně zhotovený horoskop "na míru".
Ale ještě lepší je horoskop dělaný nejen na míru, ale i "naslepo", což je takový horoskop, který astrolog sestaví a vyloží bez toho, že by o zrozenci cokoliv věděl, a bez toho, že by jej znal - byť jen od vidění. Osvědčilo se mi, když o zrozenci nevím nic, než datum, hodinu a místo narození (plus to, zda jde o muže či ženu). Bez znalostí podrobností o vzdělání, sociálním statusu a rodinném stavu zrozence se mi při výkladu pracuje mnohem svobodněji, nebrzdí mě pochybnosti, do jaké míry jsem ovlivněná informacemi, které jsem mimoděk - třeba jen z krátkého rozhovoru nebo vizuálně, o tom člověku získala. A pro zrozence je výsostně užitečné, když si prostřednictvím tako vypracovaného výkladu horoskopu může porovnat, jak se jeho představy o sobě samém shodují nebo liší s popisem jeho osobnosti v horoskopu - a to všechno díky tomu, že astrolog o zrozenci nic nevěděl a vypracoval horoskop opravdu jen na základě efemerid a astrologické teorie a svých zkušeností.
K čemu jsou (kupodivu) dobré on-line sestavené horoskopy z internetových stránek
Pro nezávazné zájemce, sympatizanty a všetečky všeho druhu vůbec není od věci se podívat na web a vygůglit si nějaké stránky, na kterých se dá splašit horoskopický výklad on-line. Zájemce se alespoň seznámí s astrologickou terminologií a vyzkouší si, že i když si do okénka pro datum, hodinu a místo narození naťuká jakékoliv údaje, a vygeneruje si jakýkoliv horoskop, dospěje k překvapivému závěru, že na něj "docela dobře sedí" každý z počítačem vygenerovaných horoskopů.
Když jsem ještě dělávala astrologické semináře, mívala jsem ve zvyku dokladovat univerzálnost webových horoskopů následujícím experimentem. Na konci hodiny jsem požádala několik dobrovolníků o jejich nacionále s tím, že je o přestávce zadám do počítače, připravím z veřejně dostupných bezplatných webových stránek horoskopy, se kterými budeme později pracovat. O přestávce jsem ale místo jejich údajů do on-line programu zadala data jistého psychopatického vraha, které jsem měla k dispozici. V další hodině jsem každému dobrovolníkovi vytištěný exemplář vygenerovaný počítačovým programem z webovek předala. Byly toho asi tři stránky. Všichni to měli totožné, ale nevěděli o tom. Po té, co dostali čas na prostudování každý z nich měl možnost se vyjádřit, zda se s výkladem "svého" horoskopu ztotožňuje. Většina (2/3) nadšeně souhlasila, jedna třetina souhlasila vlažně. Proti nebyl žádný.
Když jsem jim vše vysvětlila, byli velice překvapení. Ale tak to prostě je. Bylo to ode mne velmi tvrdé a povrchní zájemce o šarlatánské disciplíny jsem tím navěky odradila. Ty zvídavější jsem ale navnadila o to více a o ty mi šlo.
Jak postupně pronikali do podrobností teorie, a chápali ji stále v širších souvislostech, tak mnohem později pochopili (a ještě ne všichni), jakých způsobem je třeba s informacemi pracovat, aby to vůbec mělo pro naše poznání nějaký smysl. Horoskop totiž na první pohled obsahuje spoustu informací, které jsou vůči sobě naprosto v rozporu.
Mnohem důležitější, než popsat význam postavení jednotlivých planet ve znameních a v domech a jejich vztahy mezi sebou (což přesně dodají horoskopy spočítané pomocí programů – které získáte z webu), je totiž komplexní náhled, který astrolog získá selektivním přiřazováním hladiny významnosti. Existuje totiž hierarchie důležitosti těchto znaků (například, že planeta trůnící přímo na ascendentu má silnější vliv na formování osobnosti, než tatáž planeta, pokud by byla někde na konci šestého domu). Pro takovéto přiřazování významnosti jednotlivým znakům existují obecná pravidla a lze je studovat v učebnicích.
Při množství variant v horoskopu bude (i při použití těchto pravidel) výsledek ryze individuální, protože záleží na zkušenostech a píli astrologa, zda se toho úkolu zhostí solidně, jinak může nadělat více škody než užitku, což platí nejen pro astrology:))
Těm, kteří hodlají některého astrologa vyhledat doporučuji, aby si vybrali spolehlivého a prověřeného, a aby trvali na písemném výkladu, nebo aby si výklad nahráli na diktafon.
Následuje ukázka z rukopisu, "Stéblo na hladině", ve kterém popisuji, jakým způsobem jsem s lidmi pracovala já.
(odkaz na web, kde si můžete knihu stáhnout, je v novinkách).
Jaromil
Překreslovala jsem údaje z obrazovky do grafu a zaníceně jsem mumlala jednotlivé pozice, abych nic nespletla. Ascendent, v Panně a Slunce, ejhle, také v Panně a přímo na hrotu. Měsíc jen o čtyři stupínky pod ascendentem. Pluto jeden stupeň pod Měsícem. Tím planety v Panně končily a první dům pokračoval znamením Vah, ve kterém se vedle sebe tísnily Uran, Jupiter a Merkur.
Když jsem tu tlačenici v prvním domě uviděla, překvapeně jsem si hvízdla. Zvláště stelium Slunce, Luna a Pluto na ascendentu v Panně naznačovalo, že majitel horoskopu je až nepředstavitelný pečlivka.
Supertuplovaná Panna. Něco takového jsem v databázi ještě neměla. Šesté znamení zvěrokruhu je symbolem pořádku, čistoty, služby. Následuje po výbojném symbolu královské otcovské síly, znamení Lva, a poukazuje na nutnost se usadit a dodržovat normy. Ve znamení Panny pod vládou Merkura se nedbá na serepetičky a citové výlevy. Zde je místo pro analýzu, střízlivost a disciplínu. Panny dělají věci pořádně a bez emocí. Proto mohou vyniknout v zaměstnáních, kde je nutno spojit schopnosti šikovných rukou s ostrým intelektem. Se zvýrazněným Saturnem mohou být „Panny“ skvělými lékaři, se zvýrazněným Martem oddanými vojáky. Obecně jsou to přesní řemeslníci a důslední učitelé, a málo zkorumpovatelní, zato dost suchopární, úředníci (touží být v tom, co dělají dokonalí).
Protože v tomto horoskopu byl v Panně navíc i Ascendent, tak ten muž se i jako osobnost fyzicky s ideály toho znamení ztotožňoval. Takže určitě působil skromně a nenápadně. Vzhledem k tomu, že v Panně byla také Luna, i jeho nevědomé reakce byly motivovány panensky, tudíž velmi skromně – směřující ke službě bližním - což už bylo skutečně příliš. Ten člověk byl hodný. Tak hodný, až to třískalo o zem.
Dokreslila jsem další planety a aspekty, a pokračovala solárním horoskopem. Čím déle jsem pak nad oběma grafy přemýšlela, tím více mi po zádech jezdil mráz. Podle soláru měl majitel horoskopu v tomto roce prodělat dvě vážné krize. Jednu v oblasti vztahů a druhou v oblasti kariéry. Na rozdíl od jiných případů, kdy se vyskytují rozporuplné premisy, byl tento solární horoskop třeskutě jednoznačný. I když jsem aktuální pozice planet vztáhla k nativitě, všechno se ještě více potvrzovalo.
Vstala jsem od stolu, roztržitě jsem se procházela po nezvykle tiché kuchyni. Byla sobota, a už tak pozdě, že opravdu všichni spali. Za okny fičel studený říjnový vítr a rval ze stromů poslední listí. V tom kvílení jsem si vybavila, jak prosebně v telefonu zněl jeho hlas. Odkazoval se na svou švagrovou, vyřizoval od ní pozdrav a jedním dechem žádal o horoskop. Ve způsobu, jakým tak učinil, bylo znát, že dělá něco absolutně proti své přirozenosti. Byl v tom cítit úkon tonoucího, který se chytá posledního stébla, ale též nesmírné odhodlání. Odpověděla jsem, že se musí zařadit do fronty, ale pokud mu nevadí čekání, že se mu na to podívám.
„Lhala“ jsem.
Když uznám za vhodné někoho upřednostnit, tak to prostě udělám. Většinou si nakreslím víc horoskopů současně a pak si určím pořadí podle toho, kdo je jak potřebný nebo zajímavý. U někoho mi trvá déle, než v horoskopu klubko souvztažností rozmotám, a pochopím, v čem je problém, u jiného je to jasné jako facka a výklad je hotový za pár dní.
V případě pana Jaromila jsem došla k závěru, že je v kaši a horoskop jsem mu spočítala asi týden po jeho telefonátu. Jenže jakmile jsem si dala z nákresu dvě a dvě dohromady, okamžitě jsem věděla, že to bude veliký problém.
Jaromil měl Saturna na mém Slunci, Lunu na mém Uranu. Potěš Pán Bůh. Jeho Merkur v konjunkci s mou Venuší sice příslib porozumění přinášel, ale jeho současný tranzit Neptuna vůči Merkuru všechno mlžil. Vzpomněla jsem si na moudrou radu paní Zoši Kinkorové znějící, že pokud má klient nepříznivé aspekty vůči astrologovým planetám, a pokud má astrolog pochybnosti, zda klientovi neuškodí, je radno ho poslat jinam.
Ačkoliv jsem s tím mužem soucítila, došla jsem k závěru, že bude lepší horoskop odložit.
I kdybych žádné racionální důvody neexistovaly, byl tu jeden, který jsem ignorovat nemohla, a sice můj „divný“ pocit. Bylo mi to nepříjemné zvlášť s vědomím, že jsem si nepoznamenala jeho číslo a obvolávat jeho švagrovou jsem kvůli tomu nechtěla. Nezbývalo tedy, než počkat, až se za dva měsíce ozve sám.
V prosinci se skutečně připomněl. Omluvila jsem se mu s tím, že jsem natolik zaneprázdněná, že bych to letos už nestihla a odkázala jsem ho na astroložku působící v místě jeho bydliště, jejíž webové stránky vypadaly působivě. Zklamaně zavěsil a já si oddechla.
Za půl roku, v červenci se ozval nanovo. „A co ta astroložka? Proč jste se neobrátil na ni? Určitě je dobrá.“
„Já bych přece jenom chtěl ten horoskop od vás. Moc vás prosím,“ naléhal.
Jeho hlas kolísal. Tolik smutku.
Pocítila jsem osten výčitky. Sakra.
S vědomím, že možná lezu do pasti, jsem nakonec kývla.
Vyhrabala jsem z hromádky jeho horoskop a znovu se na něj pořádně podívala. A to se podívejme. Ten „divný“ pocit, který jsem měla před tři čtvrtě rokem, byl pryč. A to se vždycky holedbám, že na „pocity“ jsem tupá, že právě proto dělám astrologii, protože tam se intuicí řídím jen částečně.
Zvědavě jsem se pustila do práce a za dva večery bylo hotovo. Tentokrát jsem si jeho číslo uložila. Den po té, co jsem mu zavolala, v pět odpoledne přešlapoval na parkovišti před mým pracovištěm. Působil tak, jak jsem očekávala. Zborceně. Postavy spíše drobnější, štíhlý, světlých prořídlých vlasů, které potřebovaly nutně zkrátit. Oblečený byl čistě, ale zarazilo mne, jak spolu jednotlivé kousky barevně neladily. Svědčilo to o únavě i nedostatku fantazie. Měl světle modré oči, tenké rty, jemně řezané rysy. Ve výrazu tváře se zrcadlilo očekávání a nejistota.
Představili jsme se a šli do nedalekého parku. Cestou se mne vyptával na astrologii a jak po mně tak po očku pokukoval, cítila jsem se jako pod mikroskopem. Posadili jsme se na lavičku pod duby. Vytáhla jsem horoskop a začala vysvětlovat. Ukázala jsem mu hlavní osy, objasnila rozdíl mezi ascendentem a polohou Slunce, a okamžitě jsem dodala, že v jeho případě se tento rozdíl stírá, neboť obě pozice splývají. Šermovala jsem nad kolečkem rukama a přednášela o tom, jak se Měsíc, Slunce Ascendent i Pluto dávají pod vládou Merkura do služeb účelnosti. „Přitahují vás maličkosti a podrobnosti. Dokážete být kritický, metodický, přizpůsobivý a systematický. Se Sluncem v Panně dokážete udržet tajemství, ale důvěra je pro vás hodně zásadní. S ascendentem Panny se snažíte všechno dělat správně. Staráte se, aby vaši blízcí byli s vámi spokojení, jako kdybyste neustále plnil nějaký úkol. Jste hodně skromný a dokonce, i když se z něčeho radujete, tonete v pochybnostech, jestli jste si to dostatečně zasloužil.“ Vysvětlila jsem mu pozici jeho Venuše ve dvanáctém domě ve Lvu. Tajně toužil po obdivu, ale byl příliš plachý, než aby se pokoušel markantněji se prosadit.
Se skromným povzdechem podotkl, že v mládí hrával na basu ve folkové kapele. Potom se oženil, museli opravovat dům, nestíhal s kapelou jezdit na zájezdy, proto toho nechal. Mars měl ve Střelci ve čtvrtém domě kvadraticky aspektovaný k panenskému nadělení v domě prvním. Zanícení přesností a solidností bylo tak úporné, že domů si tím místo harmonie zatahoval spíše rozklad a nervozitu.
Jak jsem mluvila, všimla jsem si, že více, než na graf, na kterém jsem mu ukazovala účastné planety, civí na mne.
Zarazila jsem se. Připomínal návštěvníka autosalonu před exponátem nějakého zajímavého typu motoru v plném provozu, který je vyroben v prezentační průhledné verzi, aby bylo patrné, jak se ve válcích pohybují písty a kudy proudí palivo. Kromě napětí, jsem z jeho postoje necítila nic nepříjemného, přesto mne zneklidňovalo, že místo, aby se soustřeďoval na svého Marta a evidentní potíže, které mu sebou přinášelo potlačování negativních emocí, mi hledí na obličej.
Podívala jsem se mu do očí. Svíjelo se tam klubko nejistot a nadějí, číhaly otázky a pochybnosti. Uhnul pohledem.
„Váš sklon všechno bedlivě sledovat,“ řekla jsem tak lehce, jak jsem jen svedla, „je určitě užitečný, a chápu, že toto setkání je pro vás těžké, ale dívejte se, prosím tady na ty aspekty, a ne na mne.“
Provinile se usmál a klesl pohledem na grafický list.
Ještě dobrých dvacet minut jsem mu vyprávěla o jeho silných a slabých stránkách, a potom jsem ukázala na jeho solární horoskop a říkám: „Tento solár platí od narozenin, které jste měl vloni do těch letošních. Máme červen, takže už zbývá vlastně jen poslední čtvrtina. Upozorňuji, že jeho význam je symbolický a ukazuje na hlavní téma období. Co si budeme povídat, tento rok je pro vás přelomový. Postavení planet naznačuje velké problémy s prací i v osobním životě, nejspíš přímo v partnerském vztahu. Aspekty jsou tak přesné, že se před tím téměř nedá utéct.“
Potřásl hlavou a se slzami v očích řekl: „Přesně tak. O práci jsem přišel a žena se se mnou rozvedla. Stalo se to během zimy, a tak rychle, že jsem se ani nestačil vzpamatovat.“
Zhluboka jsem si vydechla a dodala jsem: „K něčemu se vám přiznám. Váš horoskop jsem nakreslila už před tři čtvrtě rokem v říjnu, ale když jsem viděla, jak kriticky to na ten rok vypadá, popadl mě z toho divný pocit. Když jsem s astrologií začínala, první poučka zněla, že astrolog nikdy nesmí lidi strašit. Málokdy bývá solární horoskop tak jasně čitelný.
Všechno, nač tyto konstelace poukazují, jako by bylo nevyhnutelné. Jako člověk stižený potížemi se cítíte ukřivděně a ptáte se, čím jste si ty rány osudu zasloužil, protože to bolí. V budoucnu pochopíte, že vám to nakonec bylo k užitku, abyste se mohl posunout dál.“
Všimla jsem si, jak se mu po tváři prohnala vlna nevole.
„Pochopte,“ pokračovala jsem, „to byly jenom mé domněnky. Nevím ani, kde pracujete, kde bydlíte, neznám váš rodinný život. Mohla jsem se mýlit. Právě z toho důvodu, jsem vás odkázala ke kolegyni, protože jsem usoudila, že to bude lepší, než kdybych vám řekla něco špatně.“
Netrpělivě se ošil. „Jak to myslíte? Špatně?“
„Vždycky, i když prognóza vypadá pesimisticky, se usilovně snažím najít něco, na čem by se dalo stavět. A v případě tohoto soláru jsem tam nenašla nic, kromě příslibu do budoucna a to, jak jsem usoudila, nebylo to, co jste právě chtěl ode mne slyšet.“
„Jak jste si tím mohla být jistá?“
Zaťukala jsem na opozici Neptun Venuše. „Váš úpěnlivý tón v telefonu a váš Neptun mi to napověděly. Hledal jste někoho, kdo vám přinese instantní spásu. Nic takového neexistuje. Kdybych vám tehdy v říjnu ten horoskop vyložila, včetně oné prognózy, jistěže bych se snažila vám ze všech sil pomoci najít nějaký záchytný bod. Ale protože jste došel do místa, kde se vaše cesta křížila, stejně se muselo stát to, co se stalo. Žena by se s vámi stejně rozvedla a o práci byste stejně přišel. A pak – inu – domnívám se, že za to, co teď vnímáte jako neúspěch, ale bylo to neodvratné, byste vinil ne sebe, ale…mě.“
Jeho modré oči plavaly v slzách. „To určitě ne,“ hlesl.
Pokrčila jsem rameny. „Všechno má totiž svůj čas. Myslím si, že kdybych se toho tehdy před třičtvrtě rokem nakufrovala, možná byste mě pak vinil i právem. Některé věci si člověk prostě musí vyřešit sám.“
Začal vyprávět. Jeho žena, narozená ve znamení Blíženců, udělala kariéru u policie. Seznámili se v době, kdy on po vojně nastoupil v kalírně a ona ještě nosila uniformu. Při mateřské dovolené úspěšně dokončila práva, synka svěřila babičce a nastoupila ke kriminálce. Při první příležitosti se dala odvelet do Prahy a domů jezdila jen na víkendy. Vydělávala třikrát víc než on, ale dokud babička zvládala péči o synka, nestěžovala si. „Myslel jsem, že jí to vyhovuje,“ řekl. „Na domácnost nikdy nebyla. Přijela vždycky v sobotu až na oběd, pohrála si s Filipem, večer, když měla náladu, se se mnou vyspala. V neděli po obědě, který uvařila máti, už se balila na cestu. Jenom co koláče vychladly…“ Oči už měl zase zarosené. „Vloni v květnu maminka onemocněla a v červenci jsme ji pochovali. Filipovi bylo osm. Měl babičku moc rád. Tajně jsem doufal, že Beata požádá o přeložení, ale ani ji to nenapadlo. Prohodila, že uvidí, jak to s Fífou zvládám, a pak se uvidí. Nechápal jsem, co tím myslí. Řekl jsem jí, že Filip je velký kluk, ať si nedělá starosti. Když byla babička v nemocnici, vařili jsme a uklízeli o sto šest. Ale teď už je mi jasné, jak to myslela! Bydlela na ubytovně, ale už dlouho si šetřila na byt. Když na mne vybalila, že se chce rozvést, měl jsem sto chutí ji zabít,“ zachraptěl. Opřel si lokty o kolena, položil si hlavu do dlaní.
„Jenomže,“ pokračoval a hlas se mu třásl, „Filip ji má rád a ona má ráda jeho. Je to zvláštní. Povídají si o filmech a knížkách, kterým já nikdy nepřijdu na chuť. Mně ty jejich fantasmagorie jako Avatar neberou. Radši slepím loďku se sirek. Beata tvrdí, že v Praze kluk dostane lepší vzdělání. To je pravda. Že sem bude jezdit na prázdniny. No jistě. Ale není to fér. Prostě to není fér. Co mám dělat já?“
„Žít s vědomím, že je syn zdravý, a vy ho můžete milovat,“ odvětila jsem. „Je to těžké, protože jste byli zvyklí být spolu. A není to fér, to máte pravdu. Ale nikdy nevíte, k čemu se ty roky v Praze budou Filipovi hodit.“
Prsty s hranatými nakrátko ostříhanými nehty si zajel do vlasů a vyjekl: „Že se Beata ke mně vůbec nehodí, to jsem pochopil už dávno. Ten den, co mi řekla, že chce rozvod, jsem se rozzlobil. Křičel jsem, že je děvka, co se v Praze tahá s policajtama… Řekla mi, že mám pravdu, ale že není divu, protože jsem sralbotka. Že mě si vzala jenom proto, že tady nikdo jiný v dosahu nezbyl. Chtěla dítě a já jsem prý byl hodný trouba s barákem. Výhodou bylo, že jsem jedináček, a že mí rodiče budou podporovat jenom mě.“ Otřeseně potřásl hlavou. „Kdybych to jenom tušil, jak svrchu se na mě tehdy dívala… Hned po svatbě se zapsala na práva. Potom otěhotněla. Když se narodil Filip, byli jsme moc šťastní. Myslel jsem, že školu přeruší, ale to jsem ji ještě neznal. Zvládala všechno na červený diplom. Čím byla studovanější, tím míň jsme spolu mluvili. Pak nastoupila do práce. Vracela se do uklizeného domu, my s babičkou jsme se o všechno postarali. A potom ta Praha. Tvrdila, že je to příkaz seshora, ale mám podezření, že si vymohla sama. Nelíbilo se mi to, ale nakonec jsem ustoupil. Teď je pryč i kluk a ještě ve mně bude vidět sralbotku stejně jako jeho máma. V čem jsem udělal chybu?“
Zavrtěla jsem hlavou. „Tomu, co se stalo, se nedalo zabránit. Byl jste trpělivý, chápavý, hodný, pečlivý, solidní…“ Zakoulela jsem očima. „No prostě jste dělal jenom to, co jste pokládal za nejlepší bez ohledu na vlastní nepohodlí nebo dokonce sebeúctu. Podívejte se sem.“ Ukázala jsem na jeho vzestupný měsíční uzel. „Vaše dračí hlava. Ukazuje, jaké vlastnosti máte v této existenci rozvíjet. Je ve znamení Ryb. To znamená soucit, láska, oddávání se vzájemnosti. Všimněte si, že dračí hlava je v opozici na Slunce, Měsíc, ascendent i Pluta. Takže naplnit dharmu je pro vás obtížné, protože jste natolik zaměřený na podrobnosti.“ Vzhlédla jsem do větví dubu, který se tyčil nad naší lavičkou. „Tolik se rozptylujete počítáním listů na tomto dubu, že krása stromu celého, poesie skrytá v šumění jeho listí, obrazce ukryté ve zvrásněné kůře, to všechno vám uniká. Vaše paní
jednala vypočítavě, když vás jako jediného svobodného mládence v okolí ulovila, ale na druhé straně, nebýt jí, neměl byste dnes Filipa. A co se jí týká, myslím, že ona se také přepočítala. V jistém smyslu před vámi utíkala.“
Překvapeně nadskočil. „To není možné!“
„Ale ano,“ ujistila jsem ho. „To vaše pedantské sledování a počítání všeho, je pro vaše bližní nesmírně stresující. U některých může způsobovat komplexy, u jiných záchvaty vzteku. Není snadné takový model chování změnit, ale pokud byste chtěl, existují způsoby. Třeba postačí i obyčejný autogenní trénink. Při hluboké relaxaci se ani nedá myslet negativně. V tomto stavu a pod odborným vedením se dají překonat hranice předsudků a komplexů, posílit sebedůvěru. Každý dobrý psycholog vás může naučit třeba …“
„Znamená to, že jsem cvok?“ vybafnul.
„Samozřejmě, že ne,“ odsekla jsem. „Jenom jste prostě pečlivka a pedant a zbytečně se podceňujete. A tím si, aniž si to uvědomujete, můžete nadělat potíže.“
„Tak proto mě vyhodili z práce?“ zaúpěl. „Pořád jsem se divil, proč dali výpověď právě mně, když jsem měl nejmíň zmetků. Ale teď je mi to jasný. Stroje, na kterých děláme,“ zarazil se a mávnul rukou, „vlastně tam, kde jsem dělal, řídí elektronika a všechno je spojené do jediné sítě. Jedou nepřetržitě v třísměnném provozu. Když se jeden z nich pokazí, ostatní by měly fungovat dál. Ale u nás je všechno dělané na koleně, aby se ušetřilo. Tamten kus je novější typ a onen zase o něco starší, mělo by to mezi sebou být v lati, ale není, takže nakonec pokaždé stojí celá dílna. Napadlo mě, že by bylo lepší udělat jednou za týden plánovanou odstávku, než riskovat, že se to nekontrolovatelně pokazí natřikrát. Řekl jsem to mistrovi, ale ten se mi vysmál. Celý rok jsem ty zbytečné prostoje počítal. Potom jsem spočítal, že kdyby se to udělalo tak, jak jsem říkal, ušetřilo by se tři sta tisíc. Před koncem roku jsem ty výpočty mistrovi dal. Řekl mi, že se na to podívá, ale že do dílny stejně budou kupovat nové stroje. To se skutečně stalo. Nové mašiny byly výkonnější, dva lidi museli propustit. Alkoholika Brdečku a mně.“
„Prokázal jste inteligenci a samostatné myšlení,“ ušklíbla jsem se. „Mistr se asi bál, že byste mohl propříště ohrozit jeho pozici.“
Vykulil oči.
Napadlo mne dodat, že příště by neměl chodit za mistrem, ale nejmíň za náměstkem, ale rychle jsem to spolkla. Dobré rady nad zlato, ale tento pán není průbojný typ. Jenom by se dostal do dalšího maléru. Práci si hravě najde, ale „kariéru“ dělat nebude. Přemýšlela jsem, jak jeho frustraci rozpustit. Jak podpořit jeho sebedůvěru. Bylo nutné postupovat opatrně, protože jeho merkuriánská složka byla sto si vše převracet ze strany na stranu. Analyzoval úporně, ale chyběl mu nadhled. Měl tendenci sdělené mechanicky rozpitvávat podobně, jako když si poznámku o autogenním tréningu vyložil tak, že je cvok.
„Máte bystrý neklidný intelekt,“ povzdechla jsem si. „A svým způsobem jste workholik. Určitě pracujete doma, v dílně i na zahradě.“
Mlčky přikývnul a dodal: „Musím pořád něco dělat. Ale…hm, na kulturu moc nejsem. Spíš modelařím. Potřebuju, aby z toho, co dělám, byl užitek, nebo aby z toho měl někdo radost.“
Ha! Že by to bylo tak jednoduché? Radost. Sdílení emocí. Tím se dá posilovat sebedůvěra a dokonce i nadhled. S radostí, že mi přihrál ten správný nápad, jsem skoro výskla. „Pane Jaromile, ta basa, na kterou jste kdysi hrál, ještě ji máte?“
Tumpachově na mne civěl. „Ehm, no, možná ééé na půdě bude.“
„A ta folková kapela ještě existuje?“
Vyslovil jméno renomované folkové kapely a já uznale hvízdla.
„No, a když teď máte tolik volného času, co kdybyste trochu pocvičil a pak se jim ozval, jestli nepotřebují helfnout? Jejich basista třeba občas potřebuje něco vyřídit…“ Ďábelsky jsem se zašklebila a dodala: „Vsadím se, že kdybyste se občas mihnul na nějakém tom pódiu, Filipovi by to vůbec nevadilo.“
Roztržitě se usmál. „Já…nevím. Ta kapela už je dost obměněná. Ze starého složení v ní zůstalo jenom pár starých psů. Třeba by mě ani nechtěli.“
„Jenže vy jste dochvilný a pečlivý. Na vašem místě bych se toho nápadu tak snadno nevzdávala.“
Narovnal se, a s pohledem upřeným do spletitých větví prohlásil: „No, Luboše občas potkávám. Chodíme pro sobotní noviny do stejné trafiky. Zeptat bych se mohl.“
Toho dne jsem doma dávala rodině večeři.
Dcera má takový zvyk. Asi dvakrát týdně těsně před večeří, když už sedíme u stolu, rychle vklouzne v sousedním pokoji ke klavíru a začne hrát. Nehraje špatně, ale dost hlasitě. Nemáme to srdce ji tam zavřít. Dělá to proto, aby předvedla svoje pokroky. Její otec ježí obočí, ale statečně mlčí, nechce ji od ušlechtilé činnosti odradit. Naštěstí jí to nikdy nevydrží dlouho, protože ví, že nemám ráda, když jídlo na talíři stydne.
„Tohle jsem ještě neslyšel,“ poznamenal rozšafně starší syn.
„Musí s tím otravovat zrovna teď?“ šklebil se ten mladší.
„Jenom ji nech,“ povzedchla jsem si, protože jsem si vzpomněla na Jaromila. „Sdílí s námi svou radost!“
Dopis z druhého břehu
Nikdy předtím jsem ji neviděla. Lavičky na kroměřížském náměstí byly v ten slunečný den obsazené turisty i starousedlíky. Ale dáma s tmavým lesklým mikádem a slunečními brýlemi v perfektně střiženém starorůžovém kostýmku s kabelkou sladěnou ve stejném kouřovém odstínu s botami na jehlových podpatcích, musela být jedině ona.
„Promiňte,“ oslovila jsem ji, „jste paní Andrea, se kterou se tu mám sejít?“
Vstala a s úsměvem mi podala ruku. Když jsme se vzájemně představily, poznamenala, že toho slunce je příliš.
Ukázala jsem směrem ke stinnému podloubí hotelu Bouček. „Úžasné boty,“ vydechla jsem, když jsme opatrně překonávaly nástrahy dláždění.
Trochu se zapotácela a uchichtla: „Vaše jsou taky pěkné. Perfektně ladí s topem.“
Stejně strmé podpatky mých bot podpíral klínek. Chůze na nich byla tudíž o něco bezpečnější. Jejich odstín v paví modři a příjemný semišový materiál jsem milovala. Bez svetříku v téže barvě bych je, ovšem, neobula. Nevinné rozkoše plynoucí z hrátek s barvami, siluetami a materiály, pochopí jen zrozenci se silně akcentovanou Venuší.
„Je to přece jenom loňský vzor,“ zabručela jsem hraným tónem rozmazlené fifleny.
Uličnicky se zašklebila a vypískla: „Katastrofa!“
Obě jsme se rozesmály. Bylo fajn potkat spřízněnou duši.
Jakmile jsme dobalancovaly k volnému stolku v podloubí hotelu, sundala Andrea brýle, vytasila obálku s horoskopem a zaševelila: „Měla jste pravdu, jsem strašně ukecaná, a někdy z toho mívám problémy. Nemyslím to špatně. Jsem prostě jenom upřímná.“ Několik hlav od sousedních stolků se otočilo.
Všimla si toho stejně jako já. S provinilým úsměvem mávla rukou. Naštěstí nebyla zdejší. No, ani já ne, napadlo mne v duchu.
Přinesli nápojový lístek. Vybrala jsem laté a čekala, až si vybere ona. S úsměvem jsem sledovala, jak si dává načas.
Horoskop jsem do jejího bydliště na opačném konci republiky poslala už před rokem. Nyní měla příležitost se v rámci pracovní cesty zastavit na konzultaci. Když telefonicky žádala o schůzku, potěšilo mne, že si nepřála prognózu. Občas se někdo takový najde. Andrea má Slunce ve Vahách. V jejím horoskopu je postavené vysoko, v domě společenské prezentace. Vládkyně Vah, Venuše je v devátém domě, oblasti intelektuálních aktivit, dalekých cest a duchovních podnětů.
Váhy jsou společenské a proklamují hodnoty jako: „hledání rovnováhy, spravedlnost, manželství, smíření, nenásilí, arbitráž, sdružování“. V tělesné oblasti zahrnují ledviny a močový měchýř. Soustřeďují se k vyššímu a dokonalému. Rády vše organizují a staví na správné místo. Porušení rovnováhy a neklid se jich velmi nepříjemně dotýkají. Touží po harmonickém a vkusném okolí, laskavé pohodě s rodinou a známými. Jsou ovlivnitelné okolím, a právě proto nerady řeší nepříjemné konflikty, bez kterých se některé záležitosti nedají prosadit. Vládne jim Venuše a podle toho, jak je v horoskopu postavená, navazují vztahy, mají či nemají umělecké sklony. Vkus mívají velmi vyhraněný.
Číšník si přišel pro objednávku. Pobaveně jsem sledovala, jak má společnice s tím mládencem studijního věku spřádá debatu, který z nabízených dortíků je energeticky úspornější. Když ji uklidnil, že si dělá zbytečné starosti, skromně špitla, že důležité je začít o sebe pečovat zavčasu. Dvě solidně oblečené dámy u vedlejšího stolku se chápavě usmály. Toho se Andrea okamžitě chytila a než jsem se stačila vzpamatovat, vskutku originálním způsobem osazenstvo stačila uvědomit o zítřejší módní přehlídce světové značky ve vestibulu domu kultury, jejíž dramaturgii měla pod palcem, a nezapomněla zdůraznit její dobročinný charakter. Kousala jsem se do rtů, abych se nesmála, a v duchu se plísnila za svůj cynismus, protože jsem se nebránila myšlence, že když jde o reklamu, dobročinné účely, jsou tím nejúčinnějším zaklínadlem.
Číšník se odporoučel a ostatní hosté vrátili k soukromým hovorům. Mohly jsme pokračovat.
„Máte ascendent ve Střelci a přímo na něm Lunu. Luna ztělesňuje masku, kterou si člověk nasazuje na veřejnosti. Jestliže je Luna v místě „Já“, toužíte být viděna v tom nejlepším světle. Někteří autoři u tohoto postavení přímo uvádějí sklon k překotné sdílnosti,“ řekla jsem s vědomím, že to, co předvedla před chvílí, mělo ke spontánnosti daleko. „A s Lunou na ascendentu jste velice vnímavá k prostředí. Na události, které na vás působí, reagujete jako seismograf. S ascendentem ve Střelci máte potřebu směřovat k ušlechtilosti. Pokud je tento bod zvýrazněný Lunou, nechcete nechat nikoho na pochybách, že tomu tak skutečně je Může se to projevovat v prkotinách i na zásadních věcech. Třeba když vytíráte podlahu, určitě tak nečiníte ve vytahaných teplácích…“
Aniž mrkla brvou, pokývala hlavou. „To máte pravdu. I když na úklid mám jednu moc šikovnou paní.“
„To vám moc přeju,“ broukla jsem. Ve snaze najít vhodnější přirovnání jsem si odfoukla. „Určitě máte děti. Podle vládce pátého domu…“
„Dva kluky,“ špitla šťastně. „Vdávala jsem se až ve třiceti. Starší chodí do čtvrté třídy a mladší do školky.“ Naklonila se nad stolní desku a tak vážně, jako kdyby sdělovala přísně střežené státní tajemství, šeptla: „Julián chce být chemikem. Je mu teprve devět, ale už si vydupal základní laboratorní vybavení a dělá první pokusy. Taky chodí do kroužku mladých debrujárů.“ Obrátila oči v sloup a roztáhla ústa k úsměvu. „Toho oblečení, co už zničil! Máme to v rodině. Dědeček učil chemii na gymnáziu, manžel vystudoval ČVUT a teď je pracovně v Jemenu.“ Posmutněle si povzdychla. „Doma bývá jeden týden v měsíci. Pracuju jen na půl úvazku, ale služební cesty jsou při mé profesi nezbytné. Když rajzuju po republice, hlídá manželova maminka. Bydlí naštěstí nedaleko, což je vhodnější, než kdyby byla s námi. I když je to jinak velice tolerantní dáma.“ Trochu zkřivila rty, a nahrbila se jako zvířátko v obranném postoji a spiklenecky vypískla: „Chápete, jak to myslím, že?“
Pokývala jsem hlavou a broukla: „Babička je pravé požehnání. Znáte Hvězdné války?“
Překvapeně se narovnala. „Myslíte… Hana Sola a Luka Skywalkera?“
„Tak,“ usmála jsem se. „Archetypálně čistá space opera. Proti sobě stojí dvě síly. Temná a světlá. Vy se celou svou bytostí snažíte dávat najevo, že reprezentujete tu světlou.“
Cinkavě se rozesmála a sundala ruce ze stolu, aby udělala místo číšníkovi přinášejícímu její dortík, minerálku a irskou kávu.
Jakmile byl pryč, její štíhlé prsty ojíněnou sklenici s bublinkami obemkly jako záchranný kruh. „A to je…špatně?“ Kolem úst se jí vyrýsovaly dvě krátké vrásky.
„Vůbec ne,“ řekla jsem, „ale zbytečně se křečujete, když se do té role tak úporně stylizujete. Jako kdybyste cítila potřebu jiným zdůvodňovat, proč děláte to či ono. Souvisí to s problematickým aspektem Luny k Venuši. To vás nutí k neustálé sebekontrole, což je vyčerpávající a o to zbytečnější, že se týká jen povrchních záležitostí.“
Zabloudila očima k textu. „Myslím, že něco z toho už chápu.“ Ztišila hlas a ponurým tónem dodala: „Od mládí trpím na záněty močového měchýře. Napsala jste, že je to průvodní znak přehnaného úsilí řešit záležitosti, které… mi nepřísluší a potlačování problémů, kterýmh se naopak vyhýbám. Mám takový problém. Spíš otázku…“
Nasypala do kávy pár krystalků cukru, opatrně rozdílně husté ingredience ve vysoké sklenici zamíchala. Byl to jeden z okamžiků, kdy měla vše plně pod kontrolou. Když mluvila, pečlivě vyslovovala, správně intonovala, jemně gestikulovala.
Sledovala jsem ji, a v duchu porovnávala s analýzou pořízenou na základě znalosti pouhého data jejího narození. Ostatně, hlavně proto jsem se schůzkou souhlasila. Na Andreu jsem byla zvědavá ze studijních důvodů. Když jsem si totiž z počítačového programu překreslila její horoskop, a poprvé se nad ním zamyslela, položila jsem si otázku, proč o něj vlastně požádala. Její planety, kromě Jupitera, byly všechny nad „obzorem“. To znamená, že je extrovertní. Má přebytek planet ve vzdušných znameních a zoufalý nedostatek vody, tudíž těžce sdílí emoce. Vztahy řeší především rozumem. Neznamená to, že není schopna lásky, ale citové projevy prožívá jako „na divadle“, což souvisí i s umístěním Venuše v Panně, která vztahy podřizuje praktickým hlediskům. V situacích, kdy je očekávána emocionální reakce, jedná podle odpozorovaných schémat. Nic z toho není tak hrozné, jak na první pohled vypadá, protože má dostatek fantazie i dobré vůle, čímž se hodně kompenzuje. Taková kombinace vloh mi pro dnešní dobu zahlcenou stresujícími podněty připadala poměrně výhodná. Existovalo riziko, že při špatných okolnostech by se mohla zvrhnout až do necitelné vypočítavé stvůry, ale to můžeme my všichni. Téměř ve všech horoskopech se taková příšera dá najít.
Kdybych Andreu předem alespoň povrchně znala, snažila bych se jí horoskop rozmluvit. Patřila k lidem, kterým vlastně k ničemu není. Pokud žijí v odpovídajícím prostředí, mohou v souladu s přirozeností rozvíjet své kladné stránky. Když se přikloní „k temné straně síly“, netrpí oni, protože k tomu nemají „živné prostředí,“ kde by se emocionální bolest mohla udržet, ale jejich okolí. To už ale není, zdánlivě, jejich problém.
S trochou studu přiznávám, že při analýze se mi často dralo na rty stále totéž slovo. Rozmazlenost. Musela jsem se hodně držet, abych zůstala objektivní. Až teď, při osobním setkání, jsem viděla, že s tou rozmazleností to nebude tak horké. I když na sebe dost neomaleně strhávala pozornost, držela se přesně na hraně mezi elegancí a vulgaritou. Sršela sebevědomím, ale stejně tak zájmem o své děti, práci a společnost vůkol. Byla tak půvabná a zanícená, že jsem jí musela fandit.
Její Slunce dlelo ve Vahách společně s Merkurem v domě společenské prezentace. Člověk s Lunou na ascendentu a skvěle aspektovanou Venuší, prostě musel mít něco společného s užitým uměním, designem, dekoracemi, reklamou, marketingem… Také jsem to do jejího výkladu napsala. Zase tak moc jsem se nespletla. Andrea se zabývá prezentací módní oděvní značky. Všechno mi potvrdila už vloni krátce po té, co jsem jí horoskop poslala, ale teď mne zajímalo, skrze jaké peripetie se k té práci dostala.
Zatímco jsem o ní přemýšlela, elegantně ukrajovala ze své porce švarcvaldského dortu a zahrnovala mne podrobnostmi o jeho přípravě, každou buňkou své bytosti vévodila okolí. Na první pohled ji to mohlo svádět k umělecké dráze, ale opozice Jupitera z pátého k jedenáctému domu to blokovala přílišným zaměřením na vnější efekt, a malou ochotou se v případě potřeby uskrovnit. Pro člověka s ascendentem ve Střelci a Jupiterem v pátém domě se rýsovala i dráha právníka, ale vzhledem k oné opozici jsem nečekala, že by se tyto vlohy manifestovaly. Při pořizování výkladu omezená rozsahem psaného sdělení, jsem ve snaze nezranit její pýchu, tento fakt pominula. Kdyby na věc přišlo, mohla bych jí to dostatečně citlivě vysvětlit, takže jsem se na to konečně mohla zeptat. Bylo patrné, že se zaměřila podle Venuše a Luny. I napohled působila jako příjemně předvedené umělecké dílo.
Počkala jsem, dokud dortík nedojí, a pak jsem ji vyzvala: „Co přesně byste chtěla vědět?“
Položila vidličku na talířek a vzhlédla. Její tvář s hladkou pěstěnou pletí byla i přes vrstvu pudru nezvykle bledá. V kontrastu s předchozími výstupy náhle působila téměř…zakřikle. „Když jsem byla malá,“ řekla stěží slyšitelně, „věřila jsem, že pokud budu k ostatním milá, budou milí ke mně. Naučila jsem se chovat tak, aby se to lidem…líbilo. Jenomže teď mám pocit, že kromě manžela, dětí a příbuzných…nikoho nemám.“
Zůstala jsem na ni hledět. Že by přece jen byla nehorázně rozmazlená? Spousta z mých klientů je ovdovělých, rozvedených, nemocných bezdětných…
„Známých mám spousty,“ povzdychla si, „ale kamarádku jsem měla jenom jednu. Zitu. Seznámily jsme se v prvním ročníku práv. Ona je na rozdíl ode mne dostudovala. Já skončila hned v prvním semestru a v příštím roce šla na AMU. Tak zvláštně jsme si…rozuměly, že i když se naše cesty rozešly, kamarádily jsme spolu dál. Pocházela z Moravy, nikoho v Praze neměla, a stejně jako já milovala historii. O pražských památkách měla načtené snad všechno, ale postrádala orientační smysl. Ten zase nechybí mně. Když jsme se daly dohromady, ona navíc uměla rusky a španělsky, a já anglicky a německy, při provázení cizinců, jsme neměly konkurenci. V době studií jsme byly nerozlučná dvojka. Před třemi měsíci mi řekla, že jsem sobecká rozmazlená potvora, která má ráda jenom sebe.“
Zapíchla jsem vidličku do torza tiramisu a vybafla:„Měla k tomu důvod?“
Bolestně stáhla tvář. „Umírala. Na rakovinu slinivky. Žila v Brně. Obvykle jsme se vídaly tak dvakrát do roka. Když se vloni o Velikonocích odmlčela, vůbec jsem si to neuvědomila, protože jsme byli i s kluky v Jemenu. Ozvala se, až letos v květnu, když ležela v hospici. Jela jsem za ní. Vypadala hrozně. Připomněla mi, že Aleše jsem jí vlastně přebrala. Že kdyby mě na ten jazzový večer na Větrník tehdy nevzala sebou, její život by se odvíjel jinak. Měla pravdu.“
Zase jsem talíř odstrčila. „Počkejte, jestli umírala, byla frustrovaná. To se dá pochopit. Takové obvinění, pokud jste jí jenom přebrala chlapa, přece…“
Urputně zavrtěla hlavou. Naklonila se blíž a opatrně, aby si nezapatlala sáčko od talířku, ale tak, aby to skutečně nikdo neslyšel, šeptem pronesla: „Aleš, to byl blesk z čistého nebe. Okamžitě jsme věděli, že patříme k sobě. To že předtím se Zitou chodil skoro celý rok, najednou vůbec nic neznamenalo. Musel to pro ni být šok.“
Gestem jsem ji přerušila. „A když jste spolu kamarádily, to jste jejího přítele nikdy předtím neviděla?“
Zase se způsobně usadila. Bylo patrné, že je jí to nepříjemné. „Vyprávěla mi o něm, ale in natura ho poznala až po roce. Takové věci se prostě…stávají. Spadli jsme do toho přímo po hlavě a Zitu jsme…úplně vypustili. Jenže asi za tři týdny za mnou přišla, a prosila, abych jí ho vrátila.“ Zatvářila se nešťastně. „Zjistila, je s ním těhotná. Byl nejvyšší čas na rozhodnutí, jestli jít na potrat, nebo dítě nechat naživu.“
„Co jste jí řekla?“
Pokrčila rameny. „No, že ho přece nevlastním! Ať za ním jde a promluví s ním sama. Věděla jsem, že Aleš odjíždí na studijní pobyt na ropné plošiny do Finska a to jsem jí i řekla. Tajně jsem doufala, že už ho nezastihne. Taky se tak stalo. Uznala, že i kdyby se k ní vrátil, stejně by si dítě nemohli dovolit. Šla na potrat. Nikdy se o tom nedozvěděl.“
Zavřela oči a pokračovala: „Zatímco my jsme si pořídili rodinu, ona zůstala sama. Kupodivu na mne nezanevřela. Dál jsme se scházely, i když iniciativu vyvíjela spíše ona, protože já se vůči ní, alespoň zpočátku, cítila trapně. Naše děti si navykly ji oslovovat teto, a když byl Aleš služebně mimo domov, chodily jsme spolu po nákupech nebo za kulturou. Bylo fajn mít ji v záloze i jako rodinnou právničku. Náš Damián se narodil s vrozenou oční vadou. Ještě v batolecím věku ho nevhodně zvoleným operačním zákrokem skoro připravili o zrak. Díky její právní pomoci jsme tu nemocnici donutili poslat syna do Mnichova, kde jako jediní na světě měli typ přístroje, který to napravil. Jednou, když jsme se trochu napily, žertem prohodila, že si tak užívá, co mohlo být kdysi její, a obě jsme se tomu zasmály.“
Opravdu teplé odpoledne zvolna přecházelo v podvečer. Z významu slyšeného na mne ale dýchl mráz. „Ona to ale myslela vážně, že?“ poznamenala jsem.
Trochu křečovitě se uchichtla. „No, asi ano. Ale…než jsem ji navštívila v tom hospici, a než mi vnutila tu obálku, ani mne to nenapadlo.“
Zvedla jsem obočí. „Jakou obálku?“
Natáhla se k vedlejší židli, kde trůnila nádherná kouřově šedá kabelka ušitá z kombinace broušené a matné kůže. Chvíli mlčky šátrala v jejích útrobách, pak položila na stůl bílou zalepenou obálku s nadepsaným jménem jejího manžela. „Řekla, že mu o tom dítěti celé ty roky chtěla říct. Když zjistila, že už se toho nedožije, tak mu to napsala. Prý ho stále milovala. Zůstala sama, protože čekala, že ho opustím, a on se k ní vrátí. Že sice ví, že jsem nevděčná sobecká mrcha, ale přání na smrtelné posteli se neodmítá.“
Přejela jsem pohledem obě obálky, tu větší s horoskopem i tu malou s dopisem ze záhrobí a řekla: „Jste na vážkách, zda to psaní manželovi dát nebo ne?“
Roztřásla se jí brada. Do očí jí vyhrkly slzy. Vzpurně našpulila rty, sáhla po kabelce, vylovila balíček papírových kapesníků, jeden vytáhla, opatrně, aby si nerozmazala maskaru, se osušila pod dolními víčky. Když jsem přikývla, že je v přádku, obezřetně se kolem sebe rozhlédla, a pak tlumeným hlasem pokračovala: „Vím, že se to nemá, ale pochopte, byla jsem…zoufalá. Hned po kremaci jsem to nevydržela a tu obálku rozlepila. Myslela jsem si, že kdyby to napsala neutrálně, tak, aby to Aleše nerozhodilo, mohla bych to přání splnit a život by šel dál. Jenže ona to psaní pojala ve velkém stylu. Snažila se mu podsunout, že jeho život se mnou je jeden velký…omyl.“ Perleťově nalakovaným nehtem do obálky strčila. „Když mu ten dopis dám, otevřu Pandořinu skříňku. Už několikrát jsem to chtěla spálit. Ale pokaždé jsem se zarazila. Umírala. A spoléhala se, že její vzkaz doručím. Mohla to poslat třeba poštou do vlastních rukou. Kdyby to udělala, měla by jistotu…“
Zavrtěla jsem hlavou. „Pokud byl váš muž dlouhodobě v cizině a pokud neměl na poště schránku, dopis určený do vlastních rukou by se po třech týdnech uložení vrátil zpět k odesilatelce. Ledaže by mu napsala přímo do Jemenu. Klidně to mohla udělat. Mohla mu zavolat, poslat mail…“ rozhodila jsem rukama. „Myslím, že vás chtěla jen na závěr vašeho vztahu konečně…potrestat. Konečně se odhalit. Určitě předpokládala, že mu ten dopis nedáte.“
Překvapeně strnula. „Opravdu?“
„Podle toho, co jste mi o ní řekla, to byla zahořklá nešťastná žena, která se odmítla smířit s realitou. Žila život, který ani nebyl její. Přebrala jste jí chlapa? Kdyby nechtěl, tak by se odloudit nenechal. Je smutné, že s ním byla těhotná, a že to zjistila v tak nevhodnou dobu. Sama přece později přiznala, že si tehdy dítě nemohla dovolit, i když možná, že to byly jen řeči, kterými konejšila své svědomí. Možná, že představa, že by kvůli dítěti nedostudovala, se jí teď, po patnácti letech, nezdála tak tragická, jako když před tím dilematem stála. Pravdou je, že každého zmařeného života je škoda, ale nebyla jste to vy, kdo podcenil antikoncepci, a kdo se v konečném důsledku rozhodl pro potrat. Nemá smysl spekulovat, co by se dělo nebo nedělo, kdybyste tehdy na ten mejdan nešla. Důležité je, jestli své děti a svého muže milujte. Jestli vám záleží na jejich pohodě.“
„Já? Nikoho na světě více,“ přisvědčila téměř dotčeně.
„Pak tedy není co řešit. Prostě to spalte.“
Zamračila se. „Jenže…to je…přece…špatně,“ namítla. „Přání na smrtelné posteli bych měla respektovat.“
Vzala jsem obálku s jejím horoskopem, vytáhla grafickou přílohu, s ohledem na zvědavého číšníka sbírajícího sklenice od minerálky, jsem přikryla rukou jméno v záhlaví. Jasně, tu zanícenost „předepsanými“ postupy způsobuje Venuše v Panně v kvadrátu k Luně ve Střelci.
Venuše uhnízděná v domě intelektuálních kvalit a duchovních dmutí dává každému zrozenci velmi vysoké ideály. Pokud je tato planeta ve znamení Panny, znamená to, že Andrea si v realizaci svých cílů neodpustí nejmenší škobrtnutí. To znamená, že pokud nějakou záležitost pokládá za duchovně hodnotnou, je ochotná se jí naplno odevzdat, i kdyby měla padnout. Venuše je v dobrém vztahu s Marsem sídlícím v domě partnerství, což potvrzuje harmonický vztah s manželem i s Uranem, což dává dobré předpoklady pro kreativní počiny. Kvadratura k Luně na ascendentu ale Venuši oslabuje právě v situacích, jako je ta dnešní, kde by stačilo naslouchat pouhý instinkt. Tak by měla poslušna přirozené potřebě ochránit rodinu ten dopis plný jedu prostě rozcupovat na malé kousky a spláchnout do záchodu. Jenže Andrea má s vnímáním emocí, včetně svých vlastních, problém. Nedokáže „číst mezi řádky“. To, co je řečeno, chápe téměř doslova. Pozná se to i podle smyslu pro humor. Člověk s Venuší v Panně ho téměř postrádá. Nerozeznala ani, když si s ní Zita pohrávala jako kočka s myší a nadhazovala jí varovné bonmoty v dobách, kdy ještě svorně chodily po nákupech. Kdoví, co by se bylo stalo, kdyby Zita neonemocněla, protože s jejím duševním zdravím to asi vypadalo nevalně…Ale možná, že se změnila až vlivem zhoršující se nemoci a já ji soudím příliš tvrdě. Člověk si nemá činit domněnky, když nezná podrobnosti.
„Tu zítřejší přehlídku by normálně dělala jedna z mých asistentek,“ ozvala se, zatímco jsem studovala aspekty. „Běžně už na takové akce nejezdím. Udělala jsem výjimku jen proto, že bydlíte nedaleko. Potřebovala jsem probrat tu obálku.“
Hlava mi šrotovala na plné obrátky. Mohla jsem jí doporučit konzultaci u psychologa. Nebo ji poslat za farářem. Nebo do háje. Co po mně ještě chtěla? Už i tak jsem jí řekla, aby mu tu obálku nedávala, i když bych jí vůbec neměla říkat, co má nebo nemá dělat. Mám pouze vysvětlovat, proč dělá to, či ono, aby se v sobě lépe vyznala. Sakra.
„Horoskop, který jste mi udělala, jsem četla snad stokrát,“ předl mi do uší její hlas. „Jste jediný člověk na světě, který mě skutečně chápe. Ani mí rodiče, ani Aleš, ani já sama se neznám tak, jako mě znáte vy, a to mě dnes vidíte poprvé.“
S vědomím, že poslouchám pečlivě připravený výstup, jsem nakvašeně vzhlédla. Setkala jsem se s průzračnýma šedýma očima. Hleděla na mne zcela bezelstně. Došlo mi, že to myslí opravdu upřímně, i když si to určitě předem připravila.
„Tak dobrá,“ zabručela jsem, „ještě jednou mi vysvětlete, proč se tak úporně bráníte ten dopis manželovi odevzdat. Říkala jste, že je vědec, takže uvažuje racionálně. Osobně si myslím, že jeduplný výlev umírající ženy vaše manželství ohrozit nemůže.“
Její tvář se žalostně zkroutila. „To proto, že nechci, aby věděl, že jsem byla tak…hloupá. On totiž na moje dýchánky se Zitou hleděl vždycky s podezřením. Dokonce jsme se kvůli tomu hádali. Musel něco…tušit. Když mu ten dopis dám, jednak ho to rozhodí kvůli dítěti, a jednak bude na koni, že měl celé ty roky pravdu, když říkal, že Zita naši rodinu…zneužívá.“
To mě zaujalo. „Jak zneužívá?“
Zakoulela očima a šeptla: „Alda jí pokradmu přezdíval tetička „úpír“. Tvrdil, že nás všechny energeticky vysává. Kdykoliv se ohlásila, snažil se zmizet.“ Když viděla můj skeptický výraz, zoufale zaúpěla: „Možná vám připadám malicherná, ale kdybyste zažila, co já… Když jsem za ní přijela, a plná starostí jsem u ní seděla, a ona to na mě všechno vyblila… Já prostě nechci, aby nade mnou tak sprostě vyhrála! A nejhorší je, že vyhraje v obou případech. Když ji neposlechnu, a dopis zničím, budu mít strašné výčitky. Když její poslední přání splním a dopis odevzdám, zachovám se přesně podle jejího scénáře! Obojí mě štve!
Lámala jsem si hlavu, co té Váze s ascendentem Střelce poradit. Nadšeně jsem se uchechtla, když se mi konečně podařilo tu spásnou myšlenku polapit. „Jestli vám jde o spravedlnost, tak byste tu obálku doručit měla,“ řekla jsem poťouchle. „Ale nikdo netvrdí, že mu ji musíte dát hned. Stačí, když budete pevně odhodlaná to udělat. Vůbec nevadí, když ji předáte až na smrtelné posteli, lhostejno čí. Můžete ji kupříkladu vložit do jiné obálky a nadepsat ji vlastní rukou. Dovnitř můžete přidat vlastní vysvětlení pro případ, že by se někomu z vás něco stalo.“
Roztržitě potřásla hlavou a její višňově nalíčené rty vykroužily přesné kolečko. „To…to…to by vlastně znamenalo…“
„Kompromis. Třetí cesta. Vypálíte Zitě rybník.“
Vzala obálku za růžek a nechala ji dramaticky viset ve vzduchu nad stojánkem s pepřem a solí a s přísně staženými rty k ní pronesla: „S něčím takovým jsi nepočítala, co?“ Pak velmi rychlým téměř ekvilibristickým gestem obálku zasunula do kabelky a kouzelně se na mne usmála.